Červen 2010

Keltské svátky

21. června 2010 v 21:14
Keltové. Národ, o němž víme, že kdysi dávno obýval mimo jiné i oblasti Česka. Z velké části, ale stále zůstává zahalen jen těžko proniknutelnou rouškou tajemství. Kam až sahaly neuvěřitelné znalosti keltských druidů? A jaké magické rituály to vlastně praktikovali? Možná to někoho z nás překvapí, ale několik prastarých keltských rituálů se dochovalo až do dnešních dní a v současné společnosti se vžily natolik, že už se nad nimi ani nepozastavujeme.

kelti
Kolo roku je termín, který v dnešních dobách většinou chápeme jako označení keltského slunečního kalendáře. Ovšem pro Kelty mělo kolo mnohem hlubší význam. Jde o symbol života, smrti a znovuzrození. Krátící se podzimní dny Keltové spojovali se slábnutím a umíráním bohyně. Zima je pak sice chápána jako čas smrti, ale zároveň je to čas čerpání nových sil, aby se na jaře mohla bohyně znovu zrodit a v létě dosáhnout vrcholu svých sil. Cyklus přírody je podle Keltů nesmrtelný, a stejně tak je prý nesmrtelný i člověk, který je součástí přírody. Co se ovšem stalo se všemi významnými keltskými svátky v pozdějších dobách, kdy dochází k šíření křesťanství? 
  • Imbolg je keltský svátek, při němž se hojně zapalují svíce. Tento původně keltský svátek se slaví 2. února a dnes ho známe spíše pod názvem Hromnice
  • Poslední dubnovou noc planou všude jasné ohně. Na hranicích Keltové pálí slaměné čarodějnice, symbolizující strádání předchozích zimních měsíců.
  • Splynutí bohyně a boha připomíná významný keltský svátek Belaine (30.dubna/1.května). Je oslavou plodnosti, stejně jako 1. máj je oslavou lásky
  • Zestárlá bohyně se chystá k odchodu do země Mrtvých, kde bude čerpat nové síly na své znovuzrození. Brány mezi světem živých a mrtvých se údajně otevírají během keltského svátku Samhain - 31. října. Keltové touto dobou uctívali své mrtvé jídlem a různými dary. Tento zvyk se nám dochoval dodnes v podobě památky zesnulých / dušičky 2. listopadu.
keltský kříž

Edgar Allan Poe - Jáma a kyvadlo

21. června 2010 v 20:14 Knihy
Edgar allan poe
Je tu další notoricky známá kniha ;)


Děj se odehrává ve španělském Toledu v blíže neurčené době. povídka je psána v ich-formě což zvyšuje její působivost, neboť je založena především na vnitřním prožitku hrůzy, kterou pociťuje odsouzenec k smrti.
   Vypravěč je téměř v bezvědomí, když vyslechne rozsudek smrti od černě oděných inkvizitorů v ponuré místnosti osvětlené sedmi vysokými svícemi na stole. Poté se probouzí z mdloby v temné místnosti a pouze hmatem zkoumá její rozměry a tvar. Přitom náhodou zjistí, že uprostřed je díra, do které by málem spadl. Vyčerpán předchozím mučením a psychickým vypětím posledních hodin usíná.
    Nad odsouzencem se pohybuje kyvadlo s ocelovým ostřím a pomalu klesá níž a níž nad část jeho trupu, kde je srdce. Kobka byla plná krys. Vězeň ve smrtelné hrůze pomazal zbytky nechutného jídla, které měl v misce, svá pouta a krysy je překousaly. V posledním okamžiku unikne kyvadlu, ale rozžhavené stěny místnosti posouvají stále blíž a blíž k jámě. Vypravěč již v mdlobách padá do jícnu jámy, když ho zachytí ruka generála Lasalla, který se svou armádou vtrhl do Toleda a zastavil řádění inkvizice.

Bram Stoker - Dracula

21. června 2010 v 15:37 Knihy
Bram Stoker


Drakulu jsem četl už hodně dávno, ale udělal jsem si z toho nějaký poznámky jako do čtenářského deníku, byl by jsem rád, kdyby jste brali, že  je stim fakt práce jako se všim tady ;)


Bram Stocker byl upozorněn na historickou postavu Valašského šlechtice Vlada z 15. století, obratného politika, odvážného bojovníka a nesmírně krutého člověka, který měl na svědomí tisíce lidských životů. Postavy tohoto šlechtice použil Stoker jako předobraz svého Drákuly, zosobněného zla, upíra, který se živí lidskou krví  a rozsévá neštěstí všude kde se objeví.
    Proti němu bojuje hrstka ušlechtilých lidí v čele s Holandským vědcem Van Helsingem. Román je psán lehce modifikovanou formou "román v dopisech" střídá zápisky z deníku, líčení cest. Tvoří však dokonale jednotný celek, v němž můžeme najít všechny typické prvky anglického romantického románu.

_Sister of Mercy fotogalerie_

21. června 2010 v 13:39
Co bych to byl za barbara, kdyby jsem sem nedal pár fotek mojich milovaných sester. 
s
si
3
4
5
6

Telefonáty zesnulých aneb co dělat když babička zavolá

20. června 2010 v 17:01
.Když se Mary Meredithová v sprnu roku 1977 vrátila z týdenního pobytu v nemocnici v Oklahomě domů, našla dopis, v němž jí matka oznamovala, že Maryina milovaná sestřenice Shirley Jean umřela. A hned nato zazvonil telefon a ozval se známý hlas:,, ahoj Mary, tady je Shirley Jean." Meredithová nařkla volající z toho, že to není vůbec vtipné a práskla sluchátkem. Telefon zazvonil znovu a stejný hlas se Meredithové ptal na zdraví. Volající trval na tom, že s ní byla v nemocnici. Hlas volající ženy sílil a zase slábl, pak již zcela vytrácel v praskotu. Poslední slova zněla:,,Mary, zase se ti ozvu."
  

Když si paní Meredithiová o několik let později povídala s parapsychologem, trvala na tom, že hlas své sestřenice si s nikým nemohla splést. Byly si velice blízké a často spolu mluvily. Tato podivná příhoda není ojedinělá. Rogo a jeho kolega Raymond prováděli v sedmdesátých letech systematický výzkum tzv. telefonických vzkazů ze záhrobí, který vyvrcholil v roce 1979 vydáním knihy s názvem Telefonáty zesnulých. 
   Jejich kniha byla inspirací pro obdobný výzkum v Itálii: Emma P. z Turínu vyprávěla badateli Georgy R. o příhodě, která se jí stala také v roce 1977. Vrátila se domů z nemocnice, kde onoho rána ve čtyři hodiny zemřel její manžel. V sedm hodin zazvonil telefon. mužský hlas se ptal:,,Emmo, proč si ještě pořád doma? Čekám na tebe." Šokovaná a vyděšená poznala hlas svého zesnulého manžela. Až do toho dne, kdy umřel, ho pravidelně navštěvovala v nemocnici v sedm hodin ráno.
    
telefonáty zesnulých.
Hlavní postavě románu Anthonyho Burgesse z roku 1976 Vousáčovy římské ženy často telefonuje jeho mrtvá manželka. Rogo se britského autora zeptal, kde vzal pro svou knihu námět, a dostalo se mu odpovědi, že román je v podstatě autobiografií. Hovory se skutečně odehrávaly přesně tak, jak je v knize vylíčil. ,,Šlo mi to dost na nervy," dodal Burgess.
    U většiny případů Rogo a Raymond zjistili, že takovéto telefonáty trvají pouze krátkou dobu. padne jen pár slov a hlas vzpětí obvykle zanikne v praskání a šumu. Méně často, může rozhovor trvat i půl hodiny. Když volaný nevinně navrhne setkání, volající je vždy zdvořile odmítne.
    Zprávy o některých případech můžeme považovat za podvod nebo projev duševní poruchy, živé sny, halucinace nebo pouhou fantazii. 

Krysař z Hamelnu

20. června 2010 v 14:54
Německá legenda o krysaři, který zbavil město Hameln krys tím, že je svou hrou na dudy odlákal do řeky. Když mu však obyvatelé města odmítli zaplatit, odlákal jejich děti.


Základem básně anglického spisovatele Roberta Browninga nazvaná Krysař z Hamelnu je stará německá pověst, již do angličtiny převedl roku 1605 Richard Verstegan. Ve Versteganově verzi příběhu vystupuje muž podivného zevnějšku,, jemuž pro nevídaný plášť, který nosil a který byl pestrobarevně vyšívaný, přezdívali též strakatý dudák." Tento muž přišel do Hamelnu a slíbil, že za smluvenou cenu zbaví město krys. Vyhrával po ulicích na dudy a všechny krysy se k němu sbíhaly - nakonec je vyvedl k řece Weser, kde se do jedné utopily.
  
    Když však po takto vykonané práci žádal své peníze, měšťané couvli a odmítli mu zaplatit. Krysař se tedy znovu dal hraní a tentokrát šly za ním všechny hamelnské děti. Za městem se v kopci otevřely dveře a za nimi se objevila jeskyně. Krysař děti provedl dveřmi, ty se zavřely a rozplynuly se.
   Zprávu o tom podal kulhavý chlapec, který s ostatními nedokázal držet krok, o ztracených dětech však už nikdo nikdy neslyšel, ani je neviděl. Podle Verstegana se tato událost stala 22. července 1376. Líčení ze 14. století však uvádí datum 26. června 1284 a počet ukradených děti podle něj činil 130 nebo 150.
    Vysvětlení legendy hledali lidé v zátopách, v náhlé epidemii moru, rituálních vraždách, taneční horečce či v dětské křižácké výpravě, která krajem ve 13. století procházela. Dosud nejpřijatelnějším vysvětlení nabízí skutečnost, že olomoucký biskup Bruno vyslal do toho kraje verbíře, aby získali osadníky pro jeho diecézi na Moravě. V městských matrikách Hamelnu a Olomouce existují překvapivé shody v rodinných jménech, což naznačuje, že Hameln bylo jedno míst, kde se nábor setkal s úspěchem.
    Tajemný pištěc dodává příběhu nadpřirozený rozměr, neboť krysařům byla připisována schopnost hrou na dudy, na housle či prozpěvováním zaříkadel krysy očarovat. Skryté dveře v kopci, které se otevírají a zase zavírají, spojují příběh s evropskou mytologií. Dlouho se mělo za to, že v takových kopcích se nachází onen svět. Ve Wegnerově opeře Tannhauser je toto místo vylíčeno jako Venušino pohanské království a v lidové slovesnosti se obvykle objevuje jako království víl, které měly pověst zlodějek dětí. V průběhu let tak obyvatelé Hamelnu možná začali věřit, že jejich ztracené děti s sebou odvedly bytosti z jiného světa.

Čarodějnice ze Salemu

19. června 2010 v 23:58
Jeden z nejhysteričtějších - a také posledních honů na čarodějnice vypukl v devadesátých letech 17. století v Salemu v dnešním americkém státě Massechusetts. V tu dobu stíhala obyvatelstvo Nové Anglie jedna nesnáz za druhou. Ve vzduchu visela hrozba francouzského útoku i nájezdu amerických Indiánů, na moři číhali piráti, přišla epidemie černých neštovic, daně byly nesnesitelné, zima krutá a spory o hranice a pozemky se táhly - to vše podporovalo pocit, že v okolí řádí ďábel.


Proces s 141 lidmi obviněnými z čarodějnictví začal v lednu 1692. Na jeho počátku stálo nevysvětlitelné sténání a křik několika malých venkovských děvčat, která se svíjela a žalovala, že je očarovalo několik místních žen. Původním žalobcem byla devítiletá Elizabeth Parrisová, která začala dostávat záchvaty, vydávat podivné zvuky a celá se kroutit, což bylo považováno za dílo čarodějnic - a její jedenáctiletá sestřenice Abigail Williamsová. Později se záchvaty objevily i u několika starších svědkyň včetně Ann Putnamové a Mary Warrenové. Když dvacetiletá Sarah Churchillová odmítla svědčit proti svému pánovi Georgi Jacobsovi, ostatní dívky se rozhodly, že jí donutí změnit postoj, a obvinily z čarodějnictví i ji.

Prokurátoři zastávali názor, že ďábel užívá zlé lidi, aby poškodil dobré: protože však chce škůdce hájit. vytvořil jim přízračné dvojníky, takže zatímco tihle tito zloduchové trýznili své oběti, jejich přízrační dvojníci se jinde zaobírali nějakou nevinnou činností. tak vzalo za své jakékoli alibi, jímž se obvinění mohli hájit. Salemské procesy nebyly jediným honem na čarodějnice v americké kolonii, jsou však procesem nejlépe doloženým. Během této parodie na spravedlnost bylo oběšeno 19 lidí včetně George Jacobse. Osmdesátiletého Gilesa Coryea utýrali na poli k smrti a Sarah Osbornová, jedna z prvních obviněných, zemřela ve vězení v očekávání rozsudku. Poslední popravy byly vykonány v září 1692. Netrvalo dlouho, jen do konce ledna 1693, a soudcové opustili přesvědčení o přízračných dvojnících a další rozsudky za čarodějnictví nebyly možné.

Víra v čarodějnice

19. června 2010 v 19:08


Vesnické čáry, magie, kacířství a satanismus zrodily víru v čarodějnice. Jedním z nejzrůdnějších činů připisovaných čarodějnicím bylo vykrádání hrobů. Čarodějnice údajně měly používat lidské ostatky k výrobě mastí a nápojů pro magické úkony. Lidé věřili, že čarodějnice se scházejí na sabatech, které jsou místem obscénností, hýření a uctívání ďábla.

Během asi 250 let, počínaje polovinou 15. století, bylo po celé Evropě posláno na smrt pro čarodějnictví odhadem 150 000 až 200 000 lidí. Někteří z nich byli zaživa upáleni na hranici, někteří byli oběšeni a jiní byli nejprve oběšeni a poté upáleni. Dobrá pověst a postavení přitom skýtaly malou ochranu. Paní Rebeka Lempová byla roku 1590 jednou z 32 vážených žen, upálených jako čarodějnice v městečku Nordlingen v jihozápadním Německu. Tento trest postihoval mnohem méně muže, roku 1628 byl však na základě smyšlených obvinění sesumírovaných politickými odpůrci popraven bamberský purkmistr.

Kořenem hysterických honů na čarodějnice byla představa čarodějnictví, jež vznikla smísením vesnických čar, vysoké magie, kacířství a uctívání ďábla. Každá společnost věřila, že lidoví kouzelníci dokážou za pomoci okultních nauk uškodit, nebo prospět. Bílá magie - kombinace psychologie a farmakologie - dokázala chránit lidi, úrodu i dobytek, zajistit plodnost, objevit milence a dostat je pod svůj vliv, nalézt pohřešované osoby, předměty i ztracený poklad a čelit magii černé. Černá magie neboli maleficium, mohla přivodit nemoc a smrt, vyvolávat bouře či nálety hmyzu a zničit tak úrodu. Konzervativní příslušníci kléru považovali první vědce, jako byli Jindřich Cornelius Agrippa v Německu nebo Roger Bacon a John Dee v Anglii, za stoupence vysoké magie, pomocí níž bylo možné přimět démony k službě smrtelníkům. Každý křesťan, který se protivil některému z klíčových názorů církve, mohl být obratem obviněn ze zločinů jako kacířství, vražda, přinášení dětských obětí, kanibalismus a sexuální úchylky. Nepatrná menšina lidí skutečně uctívala křesťanského ďábla, jehož význam v pozdním středověku rychle stoupal, a v 16. století se diabolismus stal nedílnou součístí představ o čarodějnicích.


Smlouvy s ďáblem. Od 13. století duchovní jako Tomáš Akvinský či Albert Veliký popírali, že by existoval svět magie, stojící mimo to, co je přirozené a nadpřirozené, a církev prohlásila, že jakékoliv užívání magie bez církevního souhlasu musí být dílem ďáblovým. Desítky tisíc starých žen i dalších lidí, provozující venkovskou magii, byly po celé Ebropě čím dál více považovány za nástroje ďábla, který se měl se svými vyznavači pravidelně scházet a poskytovat jim pomocníky v podobě démonů. Způsoby, jak se církev s touto hrozbou vypořádala, se v Evropě lišily místo od místa. Lehké tresty církevních soudů či mírné pokuty světských úřadů s rostoucí hysterií na sklonku 15. století ustupovaly přísnějším trestům. V částech Francie, v Německu a Skotsku byla údajně smlouva s ďáblem považována za největší stupeň kacířství - katolíci ji chápali jako odmítnutí křtu: kalvinisté jako výsměch smlouvě s bohem. Trestem bylo upálení na hranici. Jinde, například v Anglii či Dánsku, se důraz kladl na výsledek maleficia. tento hrdelní zločin se podle zvykového práva trestal oběšením. Politická elita měla na zřeteli, aby odpovědnost za neblahé jevy mezi lidmi nepadla na stát ani církev, a ďábel a jeho následovníci jí nabízeli vhodné řešení. Některé lidi bylo možno obvinit zvlášť snadno? staré a nemocné, vdovy a staré panny. Nezanedbatelnou roli v mnoha případech pronásledování hrála i nenávist k ženám a zřetelná potřeba mít je pod kontrolou. 


Státní dohled. V některých situacích vedla lidi k tomu, aby někdo obvinil z čarodějnictví, kupříkladu touha po majetku či politická ctižádost. Pro manžely to byl způsob, jak se zbavit manželky, děti obviňovali rodiče. Těmto způsobům učinilo přítrž obsazení Německa Švédy ve třicátých letech 17. století a obsazení Skotska Angličany o dvacet let později. Sotva se však jednotky stáhly, vše začalo na novo. Hony na čarodějnice v podstatě skončily koncem 17. století - jedna z posledních velkých horeček vypukla při amerických procesech v Salemu v nynějším státě Massechusetts v letech 1692-1693. S rozmachem racionálních a vědeckých vysvětlení přestali vzdělaní lidé na čarodějnice věřit a to se odráželo i ve verdiktech soudců. čarodějnictví přestalo být zločinem. Silné vlády a výkonný státní aparát už nepotřebovaly udržovat lidi pod kontrolou za pomoci obětních beránků, a obavy z žen a chátry ustoupily. Víra v magii spojená s různými pověrami začala být doménou nevědomých venkovanů a přestala být považována za satanismus. Novopohanské čarodějnice, jejichž počty jsou od padesátých let tohoto století na vzestupu, nemají se středověkou představou o čarodějnicích nic společného. Nevěří v ďábla a ani se nevzdávají ortodoxních náboženství, ale považují se za léčitelky a osoby pracující ve prospěch lidského společenství

Vlkodlaci

19. června 2010 v 18:25
Domněnka, že se někteří lidé proměnili ve vlkodlaky, je tak stará jako lisdký strach z divoké přírody. Ve starých příbězích o lidech, kteří se proměňují v krvežíznivé vlky se inspirovalo mnoho filmových hororů. Čarodějové se prý proměňovali ve vlky a napadali tak lidi i zvířata bez rozdílu.


Gilles Garnier nebyl jen samotář, ale přímo hromadný vrah, který požíral děti, co se zatoulaly daleko od domova. Svědci, kteří ho viděli tato zvěrstva páchat, tvrdili, že na sebe bere podobu vlka. Když pak Garniera chytili, přiznal se, že se skutečně proměňoval ve vlka a že zabíjel a požíral děti. Byl proto obviněn z odporných zločinů lykantropie a čarodějnictví a 18. ledna 1573 zaživa upálen ve východofrancouzském Dole.

Na Lidi obvykle útočili jen vlci vyhladovělí či nemocní vzteklinou, a ti začali být v 16. století považování za vlkodlaky. Garnier pocházel z kraje, kde se to vlkodlaky jen hemžilo, a jako vlkodlaci tu byli v letech 1520 až 1575 odsouzeni čtyři lidé. Jinde v Evropě nebyly procesy tak běžné, i když obvinění se vyskytlo víc. V Anglii byli vlci na počátku 16. století již vyhubeni, a žádný proces se proto nekonal.

Jeden proslulý vlkodlak pocházel z okolí Kolína nad Rýnem. Peter Stubbe byl odsouzen za to, že zavraždil a snědl 13 dětí (včetně vlastního syna) a dvě těhotné ženy. Vychloubal se, že mu ďábel dal čarodějný opasek, s jehož pomocí na sebe bral podobu krvelačného vlka. Stubbe byl 28. října 1589 lámán na kole, sťat a upálen. Proměny v době honů na čarodějnice v 16.-17. století se říkalo, že se na vlcích ke svým sabatům sjíždějí čarodějnice a čarodějové se zase proměňují ve vlky, a tak útočí na lidi i zvířata. Byl-li proměněný vlk poraněn, byla rána na jeho těle patrná, i když se vrátil zpět do lidské podoby.

Příběh z Francouzské Auvergne vypráví o lovci, který roku 1588 uťal vlkovi tlapu a dal si jí do kabely. Když ji chtěl později ukázat místnímu šlechtici, s překvapením zjistil, že se proměnila v ruku se zlatým prstenem. Zděšený šlechtic prsten poznal a rozběhl se do kuchyně, kde si jeho žena právě ošetřovala zmrzačenou ruku. byla ihned upálena jako čarodějnice.

V moha procesech s vlkodlaky, jako například v případě Gillesa Garniera, byli obvinění souzeni za to, že se proměňovali ve zvíře, a posíláni na krutou smrt. Již od dávných časů však byla lykantropie - přesvědčení, že se člověk dokáže proměnit ve vlka - považována i za mentální úchylku. postižení vyjí, vyhledávají hřbitovy a žebrají o lidské maso.

Roku 1603 se ve Francii konal soud nad čtrnáctiletým Jeanem Grenierem, pasáčkem, který údajně napadal a požíral děti. Chlapec přitom tvrdil, že mu pán lesa dal vlčí kůži a dehtovou mast, s jejichž pomocí se proměňoval ve vlka. přiznal se, že snědl psa, batole a dvě dívenky. Podrobný výslech ukázal, že Grenier měl sklon vymýšlet si šílené příběhy. Soudce se poradil s příslušnými lékaři a dospěl k závěru, že nešťastný Grenier je mentálně zaostalý a v rozsudku mělo stát, že chlapec je duševně chorý. Místo aby byl upálen na hranici, byl uvězněn v klášteře, kde však ve věku 20 let zemřel.


Smečka vlkodlaků ačkoli se zdá, že většina odsouzených vlkodlaků byli několikanásobní vrazi
stižení psychózou, mají vlkodlakové i mírumilovnější stránku. Roku 1692 vyprávěl osmdesátiletý venkovan Thiess soudcům v Jurgensburgu v tehdejší ruské provincii Livonsko, že se třikrát za rok promění ve vlka. Proměnit se ve zvíře a bojovat ve prospěch svého lidu byl osud, který mu byl ohlášen již v den zrození. V noci před svatou Lucií, před svatým Janem a svatodušních svátcích se prý společně s dalšími livonskými vlkodlaky vydával na cestu do pekla, kde bojovali s ďábly a černokněžníky o nadcházející úrodu. Thiess byl zřejmě pokračovatelem dávné tradice snových bitev o plodnost, v nichž někteří lidé bojovali ve zvířecí podobě.

Vlci bývali tradičně spojováni s říší mrtvých a mělo se za to, že vlkodlaci jsou nejčilejší během dvanácti nocí po vánocích, kdy mrtví údajně bloudí po zemi. Ve společnostech sběračů a lovců byla schopnost dočasně se proměnit ve zvíře jedním z pramenů šamanovy moci. Přesvědčení, že se někteří lidé mohou proměnit v dravé zvíře, se vyskytlo téměř všude. V oblastech, kde nežijí vlci, tuto úlohu plnilo jiné zvíře. V jižní Americe se například lidé postižení touto úchylkou proměňovali v pumodlaky, v Africe v leopardodlaky, hyenodlaky a krokodýlodlaky, i Indii v tygrodlaky a v Japonsku v liškodlaky a jezevcodlaky :)

Umírají, ale znovu ožívají - UPÍŘI

19. června 2010 v 16:22

Příběhy o vampýrech inspirovaly řadu románů a filmů. Vysoký, tmavovlasý a zlověstně působící herec Bella Lugosi se stal ideálním představitelem hraběte Draculy, vytvořeného Bramem Stokerem.

V roce 1732 se vojenský lékař Johannes Fluckinger vydal do vesnice Medvedža (na území bývalé Jugoslávie), aby tam prošetřil zprávy o úmrtích, která prý měli na svědomí upíři. Vesničané mu vyprávěli o jistém Arnodu Paoleovi, který asi před pěti lety spadl z valníku a zlomil si vaz. Paole prý předtím tvrdil, že ho obtěžoval upír a že se prý musel potřít jeho krví a pozřít hlínu z jeho hrobu, aby se ho zbavil.


Když pak Paoleho pohřbili, začali si lidé z okolí stěžovat, že je pronásleduje a ohrožuje, a čtyři zemřeli. Čtyřicet dní po jeho smrti vykopali vesničané Paoleovu mrtvolu a zjistili, že mu z očí, z nosu, z úst a z uší teče čerstvá krev. Kůže a nehty mu už odpadly, ale začínaly znova dorůstat. Fluckinger zaznamenal, že vesničané z tohoto usoudili, že Paole je skutečně upír, a tak mu probili srdce kůlem, jak bylo u nich v takových případech zvykem, a mrtvola při tom slyšitelně zasténala a bohatě krvácela. Tělo pak spálili a stejně naložili s ostatními čtyřmi mrtvolami, ze kterých - protože je zahubil upír - se rovněž stali upíři.

Vesničané Fluckingera ujišťovali, že i člověk, který pozře maso z krávy napadené upírem, se sám promění v upíra. Když otevřel hroby sedmnácti lidí, kteří zemřeli ve třech předcházejících měsících, našel v nich mrtvoly s podobnými znaky, jaké mělo tělo Paoleovo.

Objevil Fluckinger opravdu vampýry? většinu tradičních upírských příznaků na mrtvolách lze vysvětlit přijatelným způsobem jako výsledek normálních posmrtných procesů. K takovým hrůzu nahánějícím jevů dochází především tehdy, když je hrob mělký - a je vcelku pochopitelné, že osoby folklorně předurčené k upírství, například oběti vraždy moru, bývaly často pohřbívání velmi narychlo. Podle folklorních představ pije upír - živá mrtvola - krev nejen proto, aby ze svých obětí vysál životní sílu a nakazil je, ale také aby mohl znovu ožít. Víra, že jacísi vampýrům podobní tvorové šíří epidemie, existovala už ve 12. století, kdy jeden kronikář zapsal, že vzduch zasmrádl a pokazil se, když toto páchnoucí a rozkládající se tělo bloudilo krajinou, a v důsledku toho vypukl strašlivý mor. Na ochranu proti upírům se používal česnek. Jeho  vůně prý rovněž rozptylovala puch mrtvol a zabraňoval šíření nákazy.


Kandidáti upírství skuteční upíři patří do východní Evropy - vampir - je maďarský název, nosferatu rumunský. Předpokládalo se, že je lze zničit podobnými metodami, jaké se používaly proti strašení duchů- pochování na křižovatce, probodnutí srdce kůlem, oddělení hlavy od těla nebo spálením. Věřilo se, že obdobně jako jiné zlé bytosti je možné zabít stříbrnou kulkou a zahnat na útěk krucifixem. Obzvlášť náchylní k tomu, aby se z nich stali upíři, jsou hříšníci, sebevrahové, čarodějové a alkoholici. Dalšími rizikovými skupinami jsou děti, které se narodily už s vyvinutými zuby, oběti vražd, jež zůstaly nepotrestány, a neboštíci, kterým se nedostalo křesťanského pohřbu.

Odedávna byla součástí upírských legend erotika. Na Bálkáně se vypráví o mrtvých manželech a manželkách, kteří vstávají z hrobů. aby si na svých dosud žijících partnerech vynutili plnění manželských povinností. Svobodní vampýři navštěvují mladé osoby opačného pohlaví. Erotický prvek je jedním z důvodů, proč se upíři objevují v hororových gotických románech a v básních romantiků. Tato nová role také upíry vynesla z roviny vesnické na úroveň aristokratickou.


Rodí se Dracula v anonymním bestselleru z roku 1847, který nesl název Upír Varney čili Krvavý svátek, se sir Francis Varney vyznačoval očima, které byly kovově chladné, pařátovými prsty, ostrými zuby a zálibou v ženách. Carmilla, kterou Sheridan Le Fanu vydal v roce 1870, uvedl krásnou mladou upírku lesbických sklonů. Carmilla inspirovala Brama Stokera, aby začal shromažďovat materiál pro svého slavného upíra Drakulu, jehož příběh pak publikoval v roce 1897. Stokerův hrůzyplný transylvánský hrabě má svůj vzor ve valašském Vladovi V. (vládci území, které je te´d součástí Rumunska).

Během šesti let svého panování (1456-1464) si Vlad vysloužil přezdívku "Naražeč", protože údajně stačil narazit na kůl deset tisíc lidí. K obětem patřili i zajatci z jeho válek v rumunštině znaméná ,"syn ďábla" - odtud Dracula. Drakula, s dlouhými špičáky a hypnotickýma očima, se od té doby objevil v mnoha divadelních hrách a filmech. Elegantní a sexuálně dravý, jak ho vedle celé plejády dalších představitelů ztělesnil například Bella Lugosi představuje typického moderního vympýra.